Problematické soužití s manželem alkoholikem, který partnerku týrá, a úprava styku otce s dítětem (astmatikem).
Manžel paní Karolíny byl alkoholik a násilník. Paní Karolínu fyzicky napadal, bil ji, fackoval, a občas ji dokonce honil po zahradě s motorovou pilou. Paní Karolína postupně zjistila, že se choval podobně násilně i v prvním manželství. Začátkem roku 2006 se situace ještě zhoršila a paní Karolína se ho rozhodla opustit. Utekla se svým synem a manželovým synem z jeho prvního manželství do jednopokojového bytu. Manžel zůstal v jejím vlastním domě. Po jejich odchodu ji začal neustále pronásledovat a vyhrožovat. Jednou si na ni počkal u domu, přepadl ji ve výtahu a zbil tak, že musela být pět dní hospitalizovaná v nemocnici a pak strávila dva měsíce v pracovní neschopnosti.
Paní Karolína na něj podala trestní oznámení, zažádala o rozvod a o svěření syna do její péče. Předběžným opatřením jí bylo vyhověno. Manžel podal návrh na vydání předběžného opatření o upravení styku otce s dítětem, o svého syna z prvního manželství přitom neprojevoval žádný zájem. Soudem byly stanovené tři hodiny měsíčně za přítomnosti matky. Možnosti vidět syna nevyužíval, pokud je náhodou přišel „navštívit“, vzal sebou své „přiopilé kamarády“ jako svědky a mluvil s ním jen velmi krátce nebo vůbec.
Paní Karolína měla velmi negativní zkušenosti se sociální pracovnicí, zdála se jí zaujatá, protože si tykala s otcem dítěte a hovořila o jejich situaci s manželovou sestrou a matkou. Podala proto stížnost na krajský úřad, který jí dal za pravdu. Ke změně sociální pracovnice a případně i celého sociálního úřadu přesto nedošlo.
Bylo vydáno nové předběžné opatření, které upravilo styk syna s otcem na tři hodiny v měsíci v krizovém centru za přítomnosti sociální pracovnice, s čímž paní Karolína rozhodně nesouhlasila a lékaři jí dávali za pravdu. Její syn je totiž astmatik a setkání s otcem mu vždy nemoc jen zhoršovala. Navíc v přítomnosti pouze cizích lidí hrozí nebezpečí, že dostane záchvat.
Na jedné ze synových návštěv je manžel opět napadl. Přitom jim nepřestával telefonovat a vyhrožovat. Vydíral také Karolíninu matku, chtěl po ní milion korun a pak prý přestane dělat problémy. Takový život je pro ně stále nesnesitelnější. S paní Karolínou jsme probírali právní možnosti její situace, rozebírali jsme soudní vyklizení manžela z jejího rodinného domu, případně podání předběžného opatření (bydlí u matky ve velkém městě, přitom hradí veškeré náklady související s provozem nemovitosti), probírali jsme veškerá soudní jednání a nespokojenost paní Karolíny se soudkyní a sociální pracovnicí, její situaci ohledně úpravy styku otce s dítětem.
Dále jsme domlouvali postup v trestním řízení, protože její trestní oznámení na manžela policie odložila jako přestupek. Paní Karolína již podala se svým právníkem stížnost, my jí sdělujeme, že zatím udělala všechno potřebné a musí počkat na vyjádření státního zastupitelství. Rozebíráme možnosti v opatrovnickém řízení. Poté co byl soudem stanoven znalec navrhujeme, ať paní Karolína přinese usnesení, abychom mohli navrhnout případné další dotazy na znalce s doložením důkazů pro soud a znalce.
Na poslední konzultaci je paní Karolína hodně rozrušená a uplakaná, soud potvrdil předběžné opatření o styku v krizovém centru. Této možnosti se děsí, krizové centrum vnímá jako hrozbu a odmítá se tam jít se synem podívat.
Problematické soužití s manželem alkoholikem a dospělou dcerou, kteří svou matku/manželku týrají.
Paní Heleně je okolo 60 let. Žije v družstevním bytě se svým druhým manželem a nejmladší dcerou, která se rozvedla a přistěhovala zpět k matce a nevlastnímu otci. Takto žijí pod jednou střechou - každý ve svém pokoji - již přes osm let.
Vztahy v domácnosti jsou ve znamení permanentního násilí vůči paní Heleně. Manžel je nezaměstnaný alkoholik. Paní Helena se bojí rozvést, protože ji manžel verbálně napadá a vyhrožuje, že po rozvodu nebude mít na nic nárok. Ještě horší vztahy má se svou dcerou. Po jejím přistěhování se situace velmi zhoršila – dcera ji taktéž slovně napadá, šikanuje a vyhazuje její věci. Odmontovala i zámek od matčina pokoje.
Paní Helena kontaktovala program proti domácímu násilí a požádala o pomoc. Při prvním sezení byla velmi depresivní, za svou situaci se styděla a nevěděla, co má dělat, protože nechtěla působit jako „krkavčí matka“. Postupem času se však rozhodla svou situaci řešit. Od manžela druhé dcery si nechala opravit zámek a rozbité dveře. Na bytovém družstvu zjistila, že její dcera má dekret na obecní byt a došlo jí, že dcera jej načerno pronajímá. Také se rozhodla, že požádá o rozvod.
Domácí situace paní Heleny se vyhrotila před Štědrým dnem roku 2005. Její dcera rozbila dveře, vtrhla do pokoje s nožem a nůžkami, rozstříhala záclony a vyhrožovala matce fyzickým útokem. Paní Helena se rozhodla zavolat policii. Po příjezdu ji policisté zavezli k sepsání protokolu a doručili předvolání dceři.
S přístupem policie byla paní Helena velmi spokojena a cítila se bezpečněji. Byla se na svou situaci informovat u policejní skupiny zabývající se domácím násilím. Šla tam odhodlaně sama, a i když ji zaskočilo, že musela sdělit všechny podrobnosti ohledně jejího týrání a bití, nakonec se jí ulevilo. Policie na základě její výpovědi zahájila vyšetřování.
Manželovi sdělila, že se s ním chce rozvést. Chtěla si s ním promluvit o tom, co bude s bytem, ale on dělal, že neslyší. Mezitím se ale ještě více zkomplikovala situace s bydlením dcery. Svůj byt - přestože byl obecní - prodala a je trvale nahlášená v bytě u paní Heleny (bez jejího souhlasu).
Přes všechno utrpení si paní Helena vůbec nedokáže představit, že by měla dceru opravdu vystěhovat. Za svou situaci se s stále stydí. Kromě pracovnic v poradně nikdy nikomu neřekla, jak ji dcera trápí.
Je však rozhodnuta rozvod a vyšetřování případu dotáhnout do konce. V poradně se připravuje na to, co může nastat, až budou manžel a dcera předvoláni, připravuje se na jejich možné reakce a seznamuje se z bezpečnostním plánem. Myslí si, že svou situaci již zvládne.
Opakované mnohaleté domácí násilí na partnerce, zneužívání nevlastní dcery, ohrožování a napadání celé rodiny.
Paní Františka je sympatická, komunikativní a vstřícná žena ve středním věku. Žije 15 let s přítelem, s nímž má sedmiletou dceru Soňu. Má ještě dospělou dceru Hanu z prvního manželství. Její bývalý manžel byl násilník, napadal ji i její rodiče, měl i jiné vztahy. Po jednom z jeho brutálních útoků se rozhodla rozvést. Pavlínce byly čtyři roky. Asi o tři roky později pak její bývalý muž zavraždil nějakou ženu, zřejmě svou přítelkyni, a strávil 14 let vězení. Už je na svobodě, ale nestýkají se.
Vztah se svým nynějším partnerem navázala krátce po rozvodu, bydlel ve stejném domě a také se rozváděl, a tak se sblížili. Nejdříve se jen scházeli, později se k ní nastěhoval a začali spolu i podnikat. Paní Františka má pocit, že ze začátku byl jejich vztah harmonický, ale postupně se u jejího partnera začaly objevovat podivné nálady, v nichž buď vůbec nekomunikoval anebo byl verbálně velmi agresivní. Naučila se to postupně nevnímat a spíše se mu klidit z cesty. V této náladě ji jednou na dovolené fyzicky napadl, ale pak se omlouval, a tak to přešla. Pokoušeli se o dítě, otěhotněla po několika letech vztahu, v těhotenství fyzické útoky pokračovaly. Bohužel dítě prakticky v době porodu zemřelo, uškrtilo se na pupeční šňůře. Poslali ji domů a objednali až za několik dní na vyvolaný porod. Asi tři dny nosila mrtvé dítě a pak musela projít běžným porodem. Toto období bylo velmi těžké, měla deprese, přítel ji v té době ale podržel, podporoval ji, staral se o ni – díky tomu mu odpustila vše špatné a říká, že dodnes je mu za to vděčná.
Po nějaké době otěhotněla znovu a narodila se Soňa, vymodlené dítě. Celé těhotenství bylo těžké, neustále sledovala, jestli jí nic není a jestli žije. Po narození dcery se však partnerovo chování spíše zhoršilo, období jeho špatných nálad byla čím dál častější. Dříve pracoval jako taxikář, pak se spolu starali o jejich hospodu, ale později tam chodil, jen když měl dobrou náladu, a všechna práce zůstávala na ní. Nakonec se jen povaloval doma a koukal na televizi, a stále častěji ji napadal i před dětmi. Začal ji neustále sledovat, všude kam se pohnula byl i on, snažila se s ním rozejít po dobrém, ale byl to jen důvod k dalšímu napadání a pronásledování. Několikrát byla ošetřena lékařem a hospitalizovaná v nemocnici, dodnes má problémy se zády a pod okem ji zůstaly trvalé následky z napadení z loňského léta.
Dceru z prvního manželství její partner sexuálně zneužíval, ale nikdy to nijak neřešily, v současnosti má problémy se sexuálním životem. Partnerova sestra jí teď řekla, že ji bratr v období dospívání také sexuálně zneužíval, snad i znásilnil, nikdy se ale nikomu nesvěřila, až jí. V manželské poradně, kde se snažila svůj vztah řešit, paní Františce řekli, že se má rozejít, protože se jedná o psychopatickou osobnost. Byla také na policii u specializovaná skupina pro domácí násilí. Reakce byla až překvapivě rychlá, partnera zatkli a vzali do vazby, v níž by měl zůstat až do soudního procesu, tj. zhruba půl roku.
Bavíme se o jejích pocitech, má strach, co bude dělat až ho pustí, bojí se, že se bude mstít. Doma mu sbalila všechny věci do krabic, naštěstí u ní neměl nikdy trvalé bydliště, i když je má na stejné adrese, protože bydlel v bytě ve stejném domě, kde stále bydlí jeho bývalá manželka a dvě děti z jeho prvního manželství. S jeho dcerou paní Františka nyní velmi dobře vychází, vzájemně se navštěvují a telefonují si. Paní Františka přišla s tím, že na sobě chce pracovat, má pocit, že potřebuje zklidnit, že cítí neustále nějaké napětí, a proto jí navrhujeme psychoterapii. Další práce se týká zvýšení sebevědomí. Nevypadá to jako náhoda, že oba dva její partnerské vztahy byly násilné, a tak o tom mluvíme a nabízíme i práci s jejími hranicemi vůči druhým. Paní Františka souhlasí, že je k lidem kolem sebe hodně vstřícná a moc se nevymezuje. Také doporučujeme zajít se starší dcerou k psychologovi.
Na další konzultaci přichází paní Františka s tím, že prý Karel požádal o propuštění z vazby, má z toho strach a tak probíráme možný scénář situace, kdyby ho propustili. Také se bavíme o bezpečnostním plánu. Měli by ji informovat, kdyby ho propustili, ale ještě požádala jednoho společného známého, ke kterému dala jeho auto a klíče, aby jí zavolal, kdyby si pro ně přišel.
Což se taky stalo den před následující konzultací: V doprovodu policie si Karel přišel pro svoje věci a tvářil se dost hrozně. Dokonce jí vyhrožoval, když zůstali chvilku sami. Prakticky celou konzultaci věnujeme tomu, jak se cítila a cítí, jak to celé prožívá. Také mluvíme o tom, jak teď bude situace vypadat, co asi bude Karel dělat. Má z něho velký strach. Mluvíme o bezpečnostním plánu, možnosti volat policii apod. Také je třeba vyřešit styk se Soňou, už se o ni zajímal a tak doporučujeme navštívit sociální pracovnici. Má strach, že ji bude zase sledovat či vyhrožovat. Její neverbální komunikace je mnohem horší než poprvé, celá se třese a je velmi neklidná. Mluvíme o tom, jak s ním případně komunikovat, doporučujeme ji se co nejvíce vyhýbat komunikaci či ji vést za přítomnosti svědků.
Přibližně deset dnů po propuštění Karla jí došlo oznámení, že bude propuštěn a že se k ní nemá přibližovat, jinak bude znovu vzat do vazby. Navzdory tomu ji neustále sleduje, potkávají ho její známí, vídá jeho auto, jak stojí poblíž, i v noci, když jede domů z hospody. Také měla propíchnuté gumy u auta, nahlásila to na policii. On bydlí u svých rodičů, jeho matka ji vyhledala před školou a chtěla půjčit Soňu, nechtěla dělat scény, tak ji pustila a setkala se s otcem u babičky. Má pocit, že se vše, tedy jeho neustálé sledování a šmírování, vrátilo do starých kolejí jako před jeho uvězněním. Naštěstí jí většina přátel, známých i štamgastů v hospodě fandí a je při ní, hlásí jeho pohyb a podporují ji. Díky tomu se tolik nebojí, ale neví, co všechno ho může napadnout.
Po několik dalších konzultací se situace nemění. Kolotoč pronásledování a „šmírování“ pokračuje. Opakuje se propichování gum, našla rozbité zrcátko od auta a další poškozené věci. Karel obchází kolem hospody, jeho stopy jsou často i vzadu na dvoře, kde je místo pro zásobování, strká sirky do zámku jí i známým, kteří proti němu vypovídali. Paní Františka hlásí vše na policii, ale neexistují důkazy, protože nebyl nikdy chycen při činu. Občas se vídají, když si bere Soňu a paní Františka se s ním stále dostává do kontaktu. Snažíme se řešit tyto situace setkání, kdy ji Karel osočuje a svaluje vinu za všechno na ni, protože se prý „chovala nevhodně a zasloužila si“. Znovu opakujeme, že násilí neospravedlňuje nic, ať už udělala či se chovala jakkoliv. Právní věci má vcelku vyřešené, návrh na svěření do péče a výživné už podala po jeho zatčení, zatím neví, kdy bude jednání. Snažíme se věnovat prostor tématu jejích hranic a lidí kolem.
Postupně začíná skřípat setkávání se Soňou, proběhl konflikt, kdy mu nechtěla vyhovět tak, jak to měl namyšlené on. Nabízíme možnost upravení styku před sociální pracovnicí dle jejích představ, ale aby byla stanovena určitá pravidla. Mluvíme o malé Soně, která situaci moc dobře neprožívá, je plačtivá a hodně citlivá, nechce chodit ráno sama do školy, musí ji doprovázet až do třídy. Otec na ni chodívá čekat před školu. Ve zbývajících polovinách konzultací se věnujeme terapii. Probíráme to, jak prožívá tuto situaci ve srovnání s tím, kdy byla v jeho moci. Paní Františka říká, že nelituje svého rozhodnutí situaci řešit, a i když je to teď velmi těžké, nechtěla by se vrátit zpět.
Dostala předvolání k soudu, bylo nařízeno soudní jednání ohledně jeho trestního stíhání. Mluvíme hodně o tom, jak bude vypadat, a o případném výsledku. K soudu půjdou také její kamarádka a partnerova dcera z prvního manželství. Partnerova dcera nechce u soudu vypovídat, dohodly se, že nemusí a že Františce to nevadí, respektuje, že je to její otec a je to pro ni nepříjemné. Byla na policii u skupiny domácí násilí, aby doložila, že ji Karel neustále sleduje a škodí, ale v podstatě jí slušně řekli, že už je to moc nezajímá, že už to je věc státního zastupitelství a soudu. Také zašla k lékaři, aby jí udělali kontrolní vyšetření ohledně zranění na páteři a pod okem, říkala si, že to doloží u soudu, ale chovali se k ní hrozně, „co prý jako chce, že z toho chce něco vytřískat“, dokonce volali její obvodní lékařce, že je asi „nějaká divná“, ale ta ji naštěstí zná, takže se vše vyřešilo. Paní Františka je však z toho z toho všeho unavená a znechucená. Také měli rozstřelené okno v hospodě, bylo to opět nahlášeno.
Slídění pokračuje, probíráme případnou možnost podat předběžné opatření týkající se zákazu přiblížení k její osobě, možnosti jsou dosti omezené a složité, navíc je třeba zaplatit kauci, ale určitá šance tu je. Se sociální pracovnicí domluvili pravidla styku, každé druhé pondělí Karel Soňu vyzvedne před školou a v pět dovede domů. Probíráme, jaká bude situace příští týden u soudu. Paní Františka mluví o tom, že zvažovala, že ho „nechá zbít nějakými chlapy“, aby už jí dal pokoj, což nedoporučujeme, a ona souhlasí.
Další konzultace se odehrává po trestním řízení, paní Františka přichází dobře naladěna, protože Karel byl odsouzen podmíněně na dva roky se zákazem přiblížit se k ní a od té doby je klid, nic se jí nepřihodilo ani nerozbilo. Paní Františka je tak trochu v euforii, že všechno dobře dopadlo. Po soudu si udělali v hospodě dámskou jízdu, kamarádka, dcera, partnerova dcera z prvního manželství, její maminka - oslavu na zakončení trápení, užili si to, dokonce se i nasmály. Je to asi dobré, udělat si takovou tečku za trápením, pokud to dokážou lidi vzít pozitivně. Opět probíráme, jak se od bývalého partnera více oprostit, vymazat ho z jejího života.
Probíhá soud ohledně svěření do péče a výživného, Sáru svěřili klientce a vyměřili výživné 500 Kč a splátky dlužné z předchozích let. Bývalý druh argumentoval různými věcmi, například tím, že mu paní Františka dluží peníze za dobu, kdy spolu žili, protože mu nedávala plat apod. Soudkyně ho prý ale rychle utnula.
Zdá se, že krizové situace snad končí, a tak se otevírá prostor k práci na sobě. Františka chce pokračovat v sezeních a tak se domlouváme na zakázce a obsahu terapie. Chce se věnovat sobě, bývalého partnera se pokusíme nechat na okraji zájmu. Mluvíme hodně i o jejím podnikání, o problémech, které to přináší a jak se v tom cítí, co by chtěla dělat v životě. Je pozitivně a energeticky naladěna. Uvidíme, jestli už bude čas na terapeutickou práci.
Život ani teď není procházka růžovou zahradou. Paní Františka musí Soňu stále doprovázet denně do třídy, protože se bojí, nechce být bez matky a je velmi plačtivá. Znovu půjdou k dětské psycholožce. Pokračují tahanice o styk s dcerou, bývalý partner se snaží situaci neustále komplikovat, nedodržuje dohody, je na paní Františku i dceru hrubý, napadá je, dělá scény. U sociální pracovnice pláče a slibuje modré z nebe. Paní Františka si našla nového přítele, se kterým se snaží začít znovu a v nové provozovně, ale ani tady není nic bez komplikací, Karel (stále v podmínce) se s ním jednou nad ránem popere tak, že skončí na úrazovce a poté na neschopence, ale policie Karla pouze legitimuje a propustí. Nicméně přes všechny trny lze psychoterapii (práci na sobě), nový vztah a nový podnikatelský zájem brát jako nový začátek cesty anebo alespoň blýskání na lepší časy.
Paní Markétě je 36 let. Když vstupovala do manželství se svým o čtyři roky starším mužem, nejspíše si nepředstavovala, že jednoho dne k němu bude pociťovat strach a nakonec od něj bude muset v tajnosti odejít. Krátce po narození prvního dítěte se totiž chování Markétina manžela začalo měnit. Začalo to drobnými zákazy, které má člověk tendenci vnímat spíše jako projevy lásky či zdravé partnerské žárlivosti. Postupně však jednání manžela začalo nabírat na intenzitě, došlo k drobným fyzickým atakům. Vše vyvrcholilo vehementní kontrolou veškerého Markétina jednání.
Z manželství paní Markéty a jejího manžela se narodily tři děti (6, 9 a 14 let). Ty se bohužel často stávaly svědky násilného chování svého otce, což se samozřejmě nemohlo neodrazit na jejich psychickém stavu. Nejvíce zasažen a zmaten celou situací byl nejstarší syn paní Markéty, který se musel potýkat s protichůdnými emocemi: city k otci versus otcovo chování vůči matce. Logickým důsledkem citového zmatku pak bylo střídavé vyjadřování podpory jednou té a onehdy druhé straně, což paní Markéta nesla poměrně těžce.
To, co paní Markéta dennodenně prožívala, můžeme pojmenovat jako úsilí jejího manžela o totální kontrolu nad veškerým jejím počínáním. Paní Markéta tudíž nemohla ani nastoupit po mateřské dovolené do práce, ačkoliv by si to byla přála. Její každodenní život byl provázen neustálým bombardováním telefonáty kde se paní Markéta právě nachází, s kým je a co dělá. Dalším aspektem násilného jednání byla permanentní snaha o narušení intimního prostoru paní Markéty, a to takové intenzity, že ani na toaletu nesměla chodit sama. Pokud se již podařilo paní Markétě ocitnout se o samotě, což se však stávalo skutečně velice zřídka a takových situací stále ubývalo, využila toho ke kontaktování naší poradny. Plíživým jednáním svého manžela se nakonec paní Markéta ocitla zcela odříznuta od normálního světa, od normálních sociálních vazeb. Jako ilustrativní příklad může sloužit skutečnost, že tím, kdo jí nakonec pomohl nastřádat věci k odchodu pro sebe a pro děti, byla provozovatelka obchodu v blízkosti jejího bydliště. Sociální izolace balancující na hraně naplnění skutkové podstaty omezování osobní svobody, totiž zapříčinila, že paní Markéta neměla nikoho blízkého, na koho by se obrátila ve stále tíživějších chvílích. Manžel jí určoval, s kým, a dokonce s jakým typem žen, se může stýkat. Na denním pořádku byla kontrola osobních věcí. Touha po absolutním přehledu o veškerém jednání paní Markéty vyvrcholila, když se manžel ocitl v pracovní neschopnosti. Díky pobytu doma mohl a hlavně chtěl být svědkem každého kroku paní Markéty, což dospělo až do tak absurdní situace, že musela celý den setrvávat ve stejné místnosti jako její manžel. Jak už to však u násilníků bývá, manžel paní Markéty byl vůči sobě podstatně více benevolentní. Sám se totiž dopouštěl nevěry, což se ani nesnažil nijak skrýt, ba co hůře, investoval do svých záletů část rodinných financí.
Paní Markéta kontaktovala naši poradnu s tím, že byla již od prvního okamžiku pevně rozhodnuta nechat se rozvést, v čemž ji podporovali nejen její vlastní rodiče, ale dokonce rodiče manžela. Postupně v ní rovněž uzrávalo další závažné rozhodnutí – opustit s dětmi společnou domácnost a uchýlit se do bezpečí. Velice se přitom obávala, jak se manžel zachová, až se vše dozví. Jak známo, reakci násilníka v takových situacích nelze předvídat, přičemž jeho agresivita se může vystupňovat do takové míry, kdy ohrozí život své oběti nebo dokonce i svých dětí. K obavám naší poradny i paní Markéty z manželova jednání tedy přistupovalo i vědomí jeho potenciální nebezpečnosti. Promyšlené manipulace, kterých se ve vztahu k paní Markétě dopouštěl, navození pocitu naprosté ztráty soukromí, intimity, sociálních vazeb a osobní svobody jsou indiciemi, které není radno při hodnocení nebezpečnosti násilné osoby opomíjet. Další starostí paní Markéty byla nejistota z reakcí svých dětí, zejména pak nejstaršího syna.
Když se paní Markéta definitivně rozhodla opustit společnou domácnost, již tak dost obtížná situace se ještě vyhrotila poté, co dal manžel výpověď z práce, a tak získal možnost mít ji neustále na očích. To velice nepříjemně zkomplikovalo realizaci klientčina plánu – paní Markéta byla rozhodnuta odejít do některého z azylových domů, nyní však musela řešit, jak sbalit věci, aniž by si toho manžel všiml, a jak co nejnenápadněji přesvědčit nejstaršího syna ke společnému útěku. Sbalit i ty nejzákladnější věci pro sebe a pro děti bylo však takřka nemožné. Paní Markétě se to ale nakonec s pomocí takřka cizích lidí podařilo. Z obavy o bezpečí klientky v souvislosti s komunikací s naší poradnou bylo nutno přijmout zvláštní opatření - aby nedošlo k prozrazení úmyslů paní Markéty, komunikovala s námi přes třetí osobu.
Ačkoliv se jednalo o velice náročné období jak pro paní Markétu, tak pro její děti, nakonec se odchod zdařil a všichni nalezli útočiště v jednom z azylových domů Jihomoravského kraje. S paní Markétou nakonec odešel i její nejstarší syn, jehož postoj k odchodu od otce nebyl až do konce zcela jednoznačný
V současnosti jsou paní Markéta i její děti v azylovém domě velmi spokojení, nalezli nové přátele a paní Markéta se pokouší získat pracovní místo. Je evidentní, že paní Markéta si užívá znovu nabytou svobodu, ačkoliv nový začátek pro ni ani pro její děti není jednoduchý.
Zbývá ještě vyřešit několik záležitostí: rozvodové řízení, které se protáhlo kvůli průtahům, které byly způsobeny manželem paní Markéty, mimoto bude paní Markéta postavena před nutnost vyřešit svou bytovou a finanční situaci.
Překvapivá byla reakce manžela na nově vzniklou situaci. Z jeho sdělení lze totiž usuzovat, že za etapou života s paní Markétou a jejich dětmi zavřel dveře a nechce je již nikdy vidět. Nyní má manžel paní Markéty novou přítelkyni a zdá se tedy, že svoji „pozornost“ zaměřil tímto směrem. Ačkoliv jsme samozřejmě rádi, že paní Markéta unikla ze zorného úhlu svého manžela, zároveň zde vyvstává obava, zda se nová přítelkyně jejího manžela neocitne dříve či později v tomtéž bludném kruhu domácího násilí.