V roce 2008 poskytla Persefona o.s. 393 osobních konzultací ze 110 osobami ohroženými násilím. Procentní zastoupení jednotlivých specifických skupin obětí domácího násilí: 98% ženy, 2 % muži, senioři 9%, zdravotně hendikepovaní 11%. Děti v rodině s DN 88%.
V březnu 2001 proběhl první reprezentativní výzkum, který se zaměřil i na postoje občanů ČR k domácímu násilí. Realizoval ho STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris.
Dvě třetiny české veřejnosti soudí, že násilí uvnitř partnerských vztahů je závažný problém, o kterém nelze mlčet.80 % (!) občanů starších 15 let zná sice pojem domácího násilí, ale jen 18 % (!) uvádí, že tomuto pojmu přesně rozumí a že má také dostatek informací, jak se tváří v tvář domácímu násilí zachovat.
Tři pětiny lidí (asi 61 %) jsou přesvědčeny, že obětí domácího násilí se stávají slabé a bojácné ženy. V podtextu je přítomna laická, naivní teorie, že domácí násilí postihuje závislé a nesamostatné ženy, které si nechají vše líbit, a tím ponoukají partnera k uplatňování násilí. Mýty vázané na pachatele jsou v české populaci ještě výraznější. Dvě třetiny občanů soudí, že lidé, kteří jsou známi svým slušným a korektním vystupováním na veřejnosti, se domácího násilí nedopouštějí.
Ačkoliv většina populace na obecné, abstraktní úrovni připouští, že domácí násilí prochází napříč společenským spektrem, opouští zřejmě tuto víru při posuzování konkrétních případů. Sociální stereotypy vázané na profese, vzdělání či zdánlivou solidnost zkreslují pohled na domácí agresory. Dvě pětiny české populace věří, že k domácímu násilí dochází hlavně mezi nevzdělanými partnery a každý druhý člověk se kloní k názoru, že se domácí násilí týká sociálně slabých rodin. V každém případě platí, že zkreslující mýty, kterými trpí česká veřejnost, jsou k duhu pachatelům a pošpiňují oběti domácího násilí. (Čírtková 2002)
V roce 2003 v rámci Mezinárodního výzkumu násilí na ženách, provedl výzkum Sociologický ústav AV ČR a Filozofická fakulta UK v Praze.
Podle výsledků výzkumu, jehož vzorek tvořilo 1980 respondentek starších 18 let, bylo zjištěno, že 38% žen v České republice zažilo během svého života alespoň některou z forem násilí ze strany svého partnera (současného nebo bývalého manžela / přítele).
Cílem bylo v prvé řadě stanovení incidence různých forem fyzických a sexuálních násilných útoků na ženách ze strany mužů.
Výsledky analýz v České republice poukázaly na obecně vysoké míry viktimizace žen, a to jak v rámci intimního partnerského vztahu, tak mimo něj.
Celkově zažilo alespoň jednu z forem agrese (v rámci předem definovaných typů násilných útoků) během svého života 59 % respondentek,
což představuje většinu zkoumané populace žen. Zhruba 38 % žen přitom zažilo fyzické či sexuální násilí ze strany svého partnera
(současného nebo bývalého manžela/přítele) a téměř shodný podíl (37 %) od jiného muže než partnera.
Výsledky analýz prokázaly, že přímé násilné útoky jsou spojovány s častějším verbálním napadáním či ponižováním oběti;
jde přitom o celý komplex forem psychického násilí, které souvisí zejména s podezíráním z nevěry a žárlivostí obecně,
ale které má i další vazbu např. na ničení společného majetku.
Mezi nejčastěji uváděné typy násilného chování patřily facky, kopání, kousání, úder pěstí, vyhrožování fyzickým ublížením, osahávání,
strkání, pevné sevření, kroucení rukou, tahání za vlasy. Zkušenost s těmito formami násilí (vyjma osahávání) zmínilo 20%-25% žen.
Co se týče fyzických zranění v souvislosti s násilnými incidenty ze strany partnera, více než 90% žen uvedlo modřiny,
27% řezné rány, škrábnutí, popáleniny, 7% zlomeniny, poranění hlavy nebo mozku a jiná zranění.
41% respondentek uvedlo, že v průběhu incidentu cítily, že je jejich život v ohrožení (Pikálková, 2004).
Tato cílová skupina není velká, přesto však je velmi latentní.
Podle výzkumných údajů i podle statistik poradenských center se počet mužských obětí domácího násilí pohybuje v intervalu 2 až 5 %.
Muži málokdy násilí zveřejní. Málokterý muž veřejně přizná, že je svojí ženou nebo osobou blízkou týrán.
Obraz muže jako oběti nepatří do mužské rolové charakteristiky, je společensky nepřijatelný, vzbuzuje posměch
(lidová čeština používá pro takové muže názvy jako bačkora, pod pantoflem apod.).
Podle Světové zdravotnické organizace je přítomnost dětí při domácím násilí jejich psychickým týráním.
Děti jsou spolu s ženami nejčastější skupinou, která se stává oběťmi násilí v rámci rodiny. V souvislosti s týranými dětmi se hovoří
o syndromu CAN neboli syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte.
Výzkum STEM v roce 2001 zjistil, že v 84 % domácností, kde dochází k domácímu násilí, vyrůstají děti.
DONA linka potvrzuje alarmující zjištění o vysoké přítomnosti dětí (90 %) v rodinách, kde dochází k domácímu násilí.
Děti jsou v 71 % „jen“ jeho přímými svědky. 12 % dětí se dokonce stává oběťmi domácího násilí.
Pouze v 7 % případů je toto násilí před dětmi skrýváno a jen 10 % vztahů poznamenaných domácím násilím je bezdětných.
Každopádně lze konstatovat, že přítomnost dětí v případech domácího násilí je vysoce ohrožující a narušuje jejich zdravý vývoj.
Občanské sdružení ROSA poskytující dětem, které jsou svědky domácího násilí přímou pomoc se také věnuje monitorování tohoto jevu.
V roce 2004 prošlo Informačním a poradenským centrem ROSA 191 klientek. 165 z nich mělo celkem 292 dětí.
Svědky domácího násilí bylo 275 dětí (94%). To je o 13% více než v průzkumu o.s. ROSA z roku 2003.
Pouhých 17 dětí (6%) podle výpovědí matek nebylo svědky násilí. 7 dětí aktivně bránilo svou napadenou matku a 4 chlapci
(nejmladšímu bylo 5 let) volali matce na pomoc policii a lékařskou pomoc.
Celkem 58 dětí (21%) se stalo nejen svědky, ale i oběťmi domácího násilí.
Tyto děti byly hrubě a opakovaně psychicky týrány (16 dětí) a fyzicky napadány (4 děti při obraně matky a 36 dětí se stalo přímou obětí).
V 17 případech byly bity (rukou, vařečkou, páskem, prknem, flétnou), 7 z nich bylo fackováno, 1 škrceno, 1 zkopáno, 3 byly odhozeny,
1 udeřeno do hlavy.
Další ohroženou skupinou jsou senioři, pouze cca 16% případů týrání seniorů vyjde najevo, zatímco 84% zůstává skryto
(viz o.s. Život 90) – důvodem může být skutečnost, že častými pachateli domácího násilí páchaného na seniorech jsou jejich děti,
což je pro seniory velmi bolestné a neradi o tom hovoří vyjma strachu z opakování násilného chování, studu ze zveřejnění svého případu
a sebeobviňování za nastalý stav vyvstává v případě seniorů mimo jiné obava z existenčních potíží (vzhledem k možné ekonomické závislosti
na násilné osobě), dále neochota přiznat si selhání ve výchově svého potomka, který se násilného jednání dopouští a obava z umístění
do ústavu sociální péče, jež paralyzují snahu seniora v hledání účinné pomoci včetně spolupráce s orgány činnými v trestním řízení
Podle výzkumů Světové zdravotnické organizace se 4 až 6% seniorů setkalo s některou z forem domácího násilí dle výzkumu o.s.
Život 90 se až 13% respondentů z řad seniorů setkalo s fyzickým napadením a 20% se setkalo s psychickým týráním.
Podle výzkumů americké provenience dochází k DN asi v 5% případů zdravotně postižených. Z těchto výzkumů rovněž vycházejí údaje o osobě
pachatele násilí vůči zdravotně postiženým a jeho vztahu k oběti. Pachatel DN, kdy obětí je handicapovaná osoba, je ve 37% současný
nebo minulý manžel/ka, ve 28% neznámá osoba, v 15% rodič, v 10% sociální pracovník, ošetřovatel, v 10% jiná osoba.
Co se týče vztahu mezi pachatelem a obětí: 96% obětí znalo pachatele, 44% osoba pečující o oběť, 97% obětí bylo napadeno více než jednou.
Specifika DN u zdravotně postižených spočívají zejména vtom, že oběť je odkázána na pachatele.
Může se obávat, že snaha o zlepšení situace bude mít negativní dopad, buď vtom, že se bude agresor mstít nebo dojde ke změně pečovatele,
což může často znamenat umístění do ústavu. Postižení dosahují na pomoc velmi těžce, či se o možnostech pomoci ani nemohou dozvědět.
Tomu, co je na nich pácháno nerozumí (lidé s mentálním postižením nemají možnost se přesně orientovat v realitě).
Vedle „klasických" forem DN jakými jsou fyzické, psychické, sexuální a další násilí se u zdravotně a mentálně postižených objevují i specifická forma
týrání jako „zanedbávání druhou osobou", kdy se jedná o nedostatečnou péči ze strany druhé osoby (nedostatek výživy, kvalitní stravy,
tekutin, péče o zevnějšek, čistotu a kvalitu šatů a prádla), „vlastní zanedbání", kdy je postižená osoba ponechána bez pomoci a péče.
Na základu provedeného monitoringu v rámci Jihomoravského kraje, kdy bylo osloveno 359 dotazovaných bylo zjištěno, že v 82 případech DN
bylo podáno trestní oznámení (29%). Z toho bylo 14% odloženo a 28% vyhodnoceno jako přestupek.
V 26% případů bylo zahájeno trestní stíhání a v 7% podána obžaloba. Z hlediska výslednosti statistika ukázala,
že v 22% případů byl pachatel odsouzen.
Pouze nejzávažnější případy, které zpravidla končí tragicky a dostanou se před soud, jsou zveřejněny.
Zdravotně postižení jsou velmi zranitelnou skupinou, protože jsou mnohdy odkázány na péči násilníka, a vhledem ke svému handicapu se ne vždy
dokáží účinně bránit.
Další zajímavou studií zabývající se násilí mezi teenagery, nabízí o.s. ROSA.
Občanské sdružení ROSA provedlo v roce 2006 mapující studii, která zjišťovala postoje a výskyt násilí mezi teenagery.
Z dotázaného vzorku 200 studentů a studentek ve věku 17-22 let odpovědělo na širokou otázku, zda zažili násilí ve vztahu kladně 7% dívek
a žádný chlapec. Při podrobnějším dotazování však 11% dívek a 3,8% chlapců uvedlo, že je partnera/ka uhodil/a a
stejné množství dotázaných uvedlo, že byli ve vztahu ponižováni. Tento rozdíl může poukazovat na to, že mladí lidé prvotní signály
násilí ve vztahu nepojmenovávají, což může být rizikovým faktorem pro rozvoj dalšího násilí.
21% dotázaných studentů uvedlo, že ví o případu domácího násilí ve svém okolí a 16,2% ví o násilí ve vztahu své kamarádky/kamaráda (Hronová, 2006).
Persefona