Aktuality
Manželská terapie nebo mediace může domácí násilí vyřešit…

10. 4. 2017
Jedná se o mýtus?
V jakých případech je vhodné využít manželské terapie nebo mediace? Mohou pomoci také v případech domácího násilí?

Manželská (či párová terapie) je formou psychoterapie, která se zaměřuje na manželskou dvojici a její problémy. Cílem této terapie je zvládnout konfliktní a krizové situace a dosáhnout souladu ve vztahu zajištěním vzájemného uspokojování potřeb obou partnerů (Kratochvíl, 2009).

Mediace je metodou řešení mezilidských konfliktů, při níž neutrální osoba v podobě mediátora pomáhá účastníkům ve vzájemné komunikaci a dohodě, která je výhodná pro obě strany (Holá, 2011).

Manželský terapeut podobně jako mediátor tedy přistupuje k účastníkům terapie/mediace z pozice neutrality a terapie/mediace předpokládá rovnoprávné postavení partnerů ve vztahu. Toto základní východisko však představuje přímou kontraindikaci pro společnou terapii či mediaci v případech domácího násilí, kde je jedním ze základních znaků nerovnováha moci ve vztahu pachatele a oběti.

Dlouholetá práce s oběťmi domácího násilí v Persefoně nám potvrzuje, že pokud se s neutrálním či zlehčujícím postojem (který zvyšuje riziko tolerance násilí) setkává oběť nejen u blízkého okolí, ale i u odborníků, podporuje to v ní pocity viny a spoluzodpovědnosti za páchané násilí. Násilná osoba navíc může oběť dále manipulovat nebo trestat za to, co prozradila během terapie. Tím se situace oběti ještě dále zhoršuje.
V naší práci se s doporučováním či nařizováním rodinné terapie a mediace našim klientům setkáváme bohužel poměrně často, a to ze strany soudů či orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Tato zaběhlá praxe s automatickým směřováním rodičů v rozvodové situaci k „dohodě“ o dětech, může mimo jiné svědčit o nedostatečném porozumění samotné podstatě domácího násilí.  Někdy není domácí násilí odborníky ani správně rozpoznáno a pojmenováno – a je označeno např. za „italské manželství“ či „běžný rozvodový konflikt“.

Je tedy důležité, aby oběť, pokud s nařízenou terapií či mediací nesouhlasí, vyjádřila své obavy, pravdivě popsala všechny skutečnosti týkající se násilného chování a v zákonných mezích se těmto opatřením bránila. Pokud je párová terapie nebo mediace v případech domácího násilí přeci jen nařizována, měla by se řídit přísnými bezpečnostními pravidly. Mediátor by měl již od počátku věnovat pozornost okolnostem nasvědčujícím, že v minulosti mezi stranami došlo k násilí. Měl by zjišťovat, v jaké podobě k násilí došlo, v jaké intenzitě, zda takové násilí nehrozí v budoucnu a zda např. k mediační dohodě o dětech oběť přistupuje skutečně dobrovolně a s ohledem na nejlepší zájem dětí.

Jako vhodnější se jeví zahájit párovou terapii nebo mediaci až poté, co násilná osoba podstoupila program zaměřený na zvládání agrese a přebrala za své násilné chování zodpovědnost.

V ČR bohužel stále chybí dostatek specializovaných služeb, které by se zaměřovaly na práci s celým rodinným systémem zasaženým domácím násilím. Příkladem dobré praxe může být např. pražské Centrum Locika, které poskytuje těmto rodinám komplexní pomoc s cílem minimalizovat dopady domácího násilí na vývoj dětí a nastavit jeho zdravé vztahy s oběma rodiči tak, aby vyrůstalo v respektujícím rodinném prostředí.

 

Zdroje:
1. KRATOCHVÍL, Stanislav. Manželská a párová terapie. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-646-9.
2. HOLÁ, Lenka. Mediace v teorii a praxi. Praha: Grada, 2011. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-3134-6.
3. Centrum Locika. Centrum Locika [online]. Praha, 2017 [cit. 2017-04-10]. Dostupné z: <www.centrumlocika.cz>